Září 2012

Šperky a my

30. září 2012 v 14:21 | Gabriela |  Já píšu
Přiznejme si to - která z nás nemá ráda šperky? Třpytivé ozdůbky, které přínáší pozornost a zdůrazňují naši krásu. Abych pravdu řekla, vlastním celkem slušnou sbírku naušnic. Není jich mnoho, ale ani málo. Ráda nosím každý den jiné a ladím je s oblečením. Prsteny a náramky moc nenosím, ale když už, tak to stojí za to. Našla jsem oblibu ve velkých prstenech, kterých si každý všimne, i kdyby nechtěl. A náramky? Moc se mi líbí klasické stříbrné, ale na druhou stranu se mi velmi zamlouvají široké a kožené. Náhrdelníky mám ráda dlouhé, kterými můžu ozvláštnit jednoduché triko, nebo svetřík.

Nepotrpím si na stříbro, nebo zlato, bohatě si vystačím s bižuterií, která je dle mého názoru také pěkná a můžu si toho dovolit víc. Ale nelžeme si, pravé stříbro, nebo zlato, to je nádhera a nikdo by takový šperk asi neodmítl.

Zabrousila jsem na internetu a prohlížela si nejrůznější šperky. A co se mi zalíbilo úplně nejvíc?


Gabriela modelkou

29. září 2012 v 20:17 | Gabriela |  Fotky
Focení s Martinem Galetou...
Malá ochutnávka, více příště i s článkem :)
Fotky jsou absolutně neupravené.




Pitva vztahu

28. září 2012 v 19:28 | Gabriela |  Já píšu
Ve vztahu člověk naráží na nespočet situací, překážek, ale i radostí. Co je na vztazích to krásné a co se nám na nich nelíbí? Co převažuje? Jsme spokojení?

Sama se "vezu" v tom citovém kolotoči téměř rok, zažívám krásné chvíle, ale občas narazím i na něco, co se mi nelíbí. Ale nic není dokonalé. Někdy mám pocit, že v zájmu jakési rovnováhy života musíme oplácet dokonalost nedokonalostí, štěstí neštěstním a slunečno deštěm.

Jsem jedna z těch dívek, kterým se líbí ve vztahu víc, než aby si každý den zapisovala do nekonečně dlouhého seznamu nová a nová jména mužů. Vztah pro mě je, ale i není jistota. Bohužel nikdy nic není samozřejmé. Nebo je? Ale vzbuzuje ve mně naději, že na světě je stále něco krásného a pro co žít. I když se sem tam ukáže, že není všechno zlato,..

Kdybych měla odpovědět, co se mi na vztahu líbí nejvíc, aby si by to bylo....a víte co? Já vlastně ani nevím, co bych měla odpovědět. Vybrat jednu jedinou věc? Z těch všech? To je těžké. Moc se mi líbí to, že se mám ke komu vracet, že na mě někdo čeká, že k někomu patřím, že má někdo stejný humor jako já, že mě někdo umí rozesmát jako nikdo jiný, že mám vedle koho usínat a vedle koho se probouzet, že mi někdo řekne "miluji tě", že ke mně někdo vůbec něco takového může cítit, že dokáže uspokojit mé touhy, že mě podrží a pomůže mi. To jsou všechno věci, za které jsem nesmírně vděčná a pro které stojí žít. Tyhle věci udělají z všedního dne nevšední a den plný deště a mlhy se nezdá být tak tmavý. Láska je světlo. Kdybych byla hvězdou, zářila bych na míle daleko.

Na druhou stranu je láska něco, co vás spoutá a asi bych řekla, že i změní. Nevím, jestli změnila vás, ale mě asi ano. Co se toho spoutání týče, vaše city spolehlivě zajistí, že začnete šílet. Najednou ve vaší mysli není místo na nic a na nikoho jiného. Úplně vás to vcucne a vy se divíte, kde je vaše staré já, které ještě před nedávnem mohlo myslet jasně a nekoukalo očima zamilovaného. Nikdy jsem si nemyslela, že se někdy v životě rozbrečím u filmu, nebo že si někdy budu googlit výraz "svatební šaty". A podívejte se, stačí jeden chlap a váš (můj) mozek se zblázní. Nejen, že mě rozbrečí i Sex ve městě, já už se dívala i na fotky svatebních šatů. Vím, že svatba je něco, co si přeje téměř každá dívka už od malička, já ale byla ještě před pár měsící úplný odpůrce tohoto svazku. Když se na sebe podívám dnes, jsem citlivá holka (kdy je správný věk na to, abych se mohla začít oslovovat "žena"? Je tu nějaký společenský práh?), která se ráda baví s kamarádkami o tom, jaký chce dům a jakého psa a ano, jednou se bude chtít vdát. Někdy mi přijde, že jsem se proměnila ve filmovou slípku, která nemluví o ničem jiném, než o svém chlapovi a o budocnosti s ním. Ale já nevím...je to špatně, nebo není? Naštěstí mám přítele s romantickou duší a on byl první, který se o něčem takovém vůbec začal bavit. A je dobré vědět, že pokud vztah vyjde, váš přítel jednoho dne poklekne a požádá vás o ruku. (A pokud ne Vás, tak alespoň nějakou jinou).

Jsou tu ale stinné stránky. Temno, šero a slunce schované za mraky, které se ztrácejí v husté mlze. Věci, o kterých se možná nemluví. Hádky, nejistota, nevydařený den, nepovedený sex, někdo třetí, lži, a další nepříjemné nástrahy krutého života a trnité cesty vztahem. Každý si prvních pár týdnů v novém vztahu, především v první vážném vztahu, myslí, že je nic takového potkat nemůže. Ale může. Jsem si jistá, že nějaké nepříjemnosti prožije úplně každý pár a to i ten nejdokonalejší. Dokonce i dva lidé, kteří spolu byli od sedmnácti až do konce života, měli nějaké trable. Každý to prostě zná, každý to zažívá, nebo zažije. Překážky najdeme všude a vztah není vyjímka.

Nikdo nemá rád komplikace. Člověk by si přál, aby šlo všechno hladce, bez ran a facek. Lze se něčemu takovému vůbec vyhnout? Mně osobně užírá na vztahu jedna věc. Nikdy si nemůžu být ničím jistá. Ani, když já miluji a on miluje. Člověku do hlavy prostě nevidíte a nemůžete si přečíst myšlenky. Když se zeptáte, jak bylo na párty, tak si nemůžete v myšlenkách přečíst vzpomínky a dokonale si zkontrolovat, jestli vám byl mužíček zcela věrný a co prováděl. Neověříte si vlastně nikdy nic a jediné, co vám zbývá, je věřit. Věřit - důvěra. Tohle musí ve vztahu fungovat. Ale myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že ne vždy je to úplně snadné a pochybnosti se prostě objevují. Někdy je těžké věřit.

Tak či tak, myslím si, že stojí za to budovat si vztah, který je postavený na lásce. A nějaké problémy? Dají se vždy překonat, pokud nejsou zásadní. Hádka o tom, že ženská chce jít ven a chlap ne? Prkotina. Nevěra? Au, to už ale zase ne.

Kdo jsem, abych psala o vztazích? Nevím. Prostě asi jen zamilovaná holka. :)

Gabriela

Pohyb je droga

25. září 2012 v 19:57 | Gabriela |  Zdravý životní styl
Letní prázdniny jsem využila ke zlepšení svého zdraví, životního stylu a vzhledu. Naučila jsem se denně hýbat, zmenšit porce, lépe jíst a pít jen čistou vodu.

Když se rozhodnete cvičit a vážně začnete, postupem času zjistíte, že se na pohybu stanete závislými. Stejně tomu bylo i v mém případě. Pohyb je droga - jak už jsem se zmínila v nadpisu. Tak co vy na to? No není to krásná droga a asi jako jedna z mála opravdu zdraví a mysli prospěšná? V téhle závislosti vás plně podporuji, stejně tak jako v ní podporuji sebe.

Se školou přišla únava, učení a úkoly. Po dvouměsíčním odpočinku najednou BUM a já musela začít makat, stejně tak jako vy - ostatní školou povinné. Je opravdu velmi těžké si ve vyčerpaném opojení vybrat mezi odpoledním spánkem, nebo hodinovým cvičením. Musím se přiznat, že já volila první variantu a ano, s cvičením jsem polevila a to dost. Mým jediným pohybem najednou byla jen chůze ze zastávky do školy, ze školy na zastávku, ze zastávky domů, popřípadě procházka městem, či další ne tolik náročné fyzické aktivity. A ejhle, najednou jsem začala pociťovat, že mi pohyb a odporně suché vločky ke snídani nesmírně chybí. Vždyť už jsem začala, cvičila jsem, kila jsem shazovala a já se cítila perfektně. Chci to zpátky.



(vše si dokumentuji a až bude vidět opravdu pořádný výsledek, podělím se s vámi...tady jde vidět malinká změna, ale přeci jenom...i tak z ní mám radost)

Dnes jsem si místo spánku vybrala pohyb - cvičení, jako obvykle, jako o prázdninách. A teď už vím, že to vzdát nechci, ani náhodou. Mám dole hloupé tři kila, ale víte, jakou mi to dělá radost? O kolik líp se cítím? Je to krásný pocit vědět, že jste překonali lenost a únavu a prostě šli, zvedli se a zacvičili si. Takže opět - vítej nudné snídaně bez špetky chuti, vítej spocené tričko, vítej skvělý pocite ze sebe sama.

Jsem na pohybu závislá a jen tak se ho nevzdám. Myslím, že každý z nás má právo na to na chvíli zlenivět, odpočinout si, zvyknout si zas na školní stres. Malé vybočení z každodenní rutiny ještě nic neznamená.

Vlak neujel, jedeme dál.

Kosmetika aneb bez čeho se neobejdu

24. září 2012 v 18:15 | Gabriela |  Kosmetika
Kdybych položila otázku "JAKÉ LÍČIDLO JE PRO VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?" věřím, že valná většina z vás by odpověděla "ŘASENKA". Co bych ale odpověděla já?

Pokud chcete vytvořit překrásné líčení, základem není řasenka, jediné, na čem opravdu záleží, je upravená pleť, tedy make-up, nebo podklad, jestliže chcete. Bez upravené pleti se neobejdu. Upřímně vám mohu říct, že bez řasenky bych vyšla bez sebemenšího problému. Vyjít ale bez make-upu by mi činilo opravdu převeliké trable.


Ráda se dívám na slečny s pěkně upravenou pletí a ještě lépe - s přirozeně krásnou pletí. Není nic hezčího než dokonalá pleť od přírody, bez make-upu, třeba jen doladěná tvářenkou a konturováním. Ne ale všichni máme takové štěstí. I já si "dokonalou" pleť musím vytvořit make-upem. Co si budeme vykládat, když to nejde od přírody, rádi sáhneme po pomocnících z řady kosmetiky.

Nebudu vám lhát, nikdy jsem se nepotýkala s problémy s pletí. Nikdy jsem neměla akné, vyrážky, ani nic podobného. Přesto se za svoji "nahou" pleť stydím a proto ji každý den "oblékám" do make-upu (to se ví, že ne doslova každý den). Mým problémem je pigmentace a barevně nesladěná pleť. Již x krát jsem se tady na blogu zmiňovala o svých problémech s pigmentovými flíčky, takže pravidelné čnenáře tato poznámka jistě nudí.

Co od make-upu očekávám:
- sjednocení pleti (vyžaduji zakrytí červených míst)
- přirozené krytí (tzn. aby mi prosvítaly pihy,..)
- lehkost (nechci na pleti cítit, že mám make-up)
- naturální vzhled (nechci na obličeji masku)

Doslova nenávidím make-upy s úplnou krycí schopností. Nemám ráda plné krytí a takovou tu "krustu" na obličeji, kdy dívka vypadá, jako by měla na obličeji paštiku. Preferuji lehké, spíše střední krytí. Nejlépe mi vyhovuje, když přes make-up vylezou přirozené "nedostatky", jako jsou třeba pihy (to ale není nedostatek, spíš taková znamínka krásy). Nedosáhnu tím ale vzhledu, který bych chtěla. Téměř každý make-up je na mé flíčky krátký, takže sáhnu opravdu každý den po korektoru a zmírním jejich viditelnost aspoň tak.

Celý proces líčení dolaďuji krytím kruhů pod očima, což považuji za jednu z nejdůležitěljších částí. Nemám ráda tmavá místa v očním okolí a už vůbec nemám ráda napuchlé oči nebo dojem unavených očí. Na tento krok jsem velmi háklivá, abych se přiznala. Moje kruhy mě znervózňují možná ještě více, než pigmentové flíčky. Přeci jenom, oči jsou jakýmsi centrem obličeje a každý si jich všimne. A nikdo se přece nechce koukat na zapadlé oči ve tmě. Korektor je vážně skvělý pomocník, bez něj ani ránu. Ráda si ráno ještě před nalíčením nanesu krém na oční okolí nebo gel. To kruhy také zmírní.

Bioderma Sensibio eye: tento přípravek používám denně a mohu vám ho jen doporučit, protože pokožku krásně zvláční a hydratuje. Navíc opravdu bojuje s kruhy pod očima. Dokonce jsem si všimla, že když pak nenesu make-upu, nebo korektor, tak se tyto přípravky tolik neslévají do čárek. Takže to funguje trochu i jako primer a zmírňuje drobné vrásky. Přípravek ani není parfémovaný, takže procitlivou pleť určitě ano.


Všechno doladím pudrem, bronzerem a tvářenkou. Ráda používám tvářenku značky NYC, protože pigmentace je "wow", jinak to specifikovat snad ani neumím.

Pokud bych měla určit, co je pro mě v líčení 2. nejdůležitější věc, řekla bych, že obočí. Nemohla bych vyjít ven se svým extra světlým obočím a tmavými vlasy. Nebarvím si vlasy, ani obočí. Přesto jsou barevně velmi rozdílné. Proto to ráda doladím.

A moje největší kosmetická vášeň? Rtěnky! Mám jich kolem 25. Pro vás moc? Pro mě málo. Tak to vidíte. Každá máme neřest. :)

JAKÉ JE TVÉ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ LÍČIDLO, BEZ KTERÉHO NEDÁŠ ANI RÁNU?


Znova a znova zamilovaná

20. září 2012 v 16:23 | Gabriela |  Já píšu
Znáte to, někoho potkáte, randíte s ním a při každém jeho pohledu se vám podlamují kolena a máte chuť létat. Jste prostě zamilovaní, myslíte na něj, co asi dělá, na co asi myslí a jestli na vás nebo jestli se mu stýská.

Mně se to stalo. V prosinci jsem potkala kluka. Krásného, nepředstavitelně krásného. Božsky se usmíval a jeho lícní kosti modela mě doslova odrovnávaly a doháněly k hříšným fantaziím. Týdny co týdny jsem kolem něj chodila po špičkách, to ještě, když jsme se neznali. A on ne a ne si mě všimnout, i když jsem stála půl metru od něj. Dodnes si z toho děláme legraci. Jednou jsem se ale naštvala a dupla si. Já se s ním seznámím. A taky že jo. A od té doby už je jenom můj. Prý jsem ho uchvátila úsměvem, který na mně dodnes miluje a s radostí mi ho vždy pochválí.

Doba internetu - takže jsme si po našem seznámení vyměnili kontakty a začali si psát. No a šli jsme na rande. Na to hezké, nevinné rande, kdy si jenom povídáte a mile se jeden na druhého usmíváte. On si dal večeři a já hnusný zákusek, který se jim vážně nepovedl. Povídali jsme si snad o všem. Za malou chvíli o mně toho věděl tolik. A asi jsem se mu zalíbila. Víte, už ani nevím, jestli jsme měli druhé rande, jaké bylo nebo kde. Vůbec si to nepamatuji a nebo si to právě teď nevybavuji. Asi mám veliké okno. Další věc, kterou si pamatuji je ta, že se mnou šel na moji záverečnou prodlouženou do tanečních. Měla jsem červené šaty. On si kvůli tomu koupil šíleně drahou košily a oblek za osm tisíc, jak jsem se zanedlouho dozvěděla. Provokovala jsem ho tam svými pohledy a pohyby při tanci. Ano, ten večer jsem se mu asi dostala pod kůži. Pak následovalo posezení v restauraci, kde se mi udělala šíleně špatně. No a ten večer jsem od něj dostala první růži. A zatím poslední. Dodnes ji mám - usušenou na nástěnce.

(Teď jsem si to vybavila - druhé rande byl bowling)

Pak jsme spolu zažili ještě další ples...a pak ještě minimálně další dva. Byli jsme spolu asi dva týdny a já jsem málem zešílela. Šíleně jsem ho chtěla. Šíleně, nepředstavitelně, žíznivě. Na nic jiného jsem nemyslela. Jen na něj a na mě, jak jsme v posteli. Pokaždé, když jsem ho viděla, měla jsem chuť z něj ztrhat veškeré oblečení. V té době jsem do něj byla už šíleně zamilovaná a ano, už po tak krátké době jsem od něj slyšela ta nádherná slova "MILUJI TĚ" a on odemě. A víte co? Mysleli jsme to upřímně, opravdu. Dočkala jsem se. Čekala jsem na něj na nádraží, až přijede z práce. Šli jsme k němu domů, kde už jsem před tím vícekrát byla. Ten večer jsme se spolu poprvé milovali. A myslím na to dodnes, jako jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Nebylo to žádné trapné a nepovedené. Naopak. Bylo to dokonalé. (Jen pro ujasnění, nebyla jsem žádná panna).

A pak už se to se mnou vezlo, každý den jsem ho milovala víc a víc a víc. Každý den ten cit rostl do výšin a já jen čekala, kdy se to zastaví. Hm, nezastavilo se to dodnes. I když mám chuť mu někdy plesknout, i když mám chuť ho někdy poslat do háje, i když na sebe někdy štěkáme,.....pořád ne a ne.....nedokáže se mi zastavit jakási hranice lásky k němu a neustále se zvedá. Ano, možná, že už mi opadly ty pověstné růžové brýle, kdy na druhém nevidíte ani jednu chybičku. Vidím chybičky, má je, ale máme je všichni. I já mám vlastnosti, které mu na mně vadí. Bez toho to prostě nejde. Nikdy nebudeme dokonalí. Ale dá se s tím žít. Všechny tyhle drobnůstky jsou pomíjivé a dají se zvládnout. Určitě víte, o čem mluvím, pokud něco takového zažíváte.

S tím člověkem žiju. Mám pocit, že někam patřím. Ukázal mi jaké to je, když vás někdo opravdu miluje. Je mi s ním nepředstavitelně dobře a stále ho chci jako tenkrát....

Vaše znova a znova zamilovaná
Gabriela

Your Life magazín 1

18. září 2012 v 18:39 | Gabriela |  Your Life magazín
Já, společně s dalšími blogerkami, jsme spojily síly a keativitu a vytvořily časopis pod vedením šikovné Dragell. Tímto děkuji za super příležitost a zároveň vám časopis představuji. Určitě se na něj mrkněte a napište do komentářů, zda vás zaujal a co se vám líbí, či nelíbí. Nejvíce asi zaujme mladé dívky.

Magazín by měl vycházet každý měsíc, takže se rozhodně máte na co těšit. V tomto čísle si odemě můžete přečíst článek o kvalitní a dostupné kosmetice.

Magazín naleznete na stránkách ISSUU.COM


Fotky: já a další

12. září 2012 v 15:45 | Gabriela |  Fotky
Je na čase se s vámi zase podělit o nějaké fotky, které se nahromadily. Není jich sice mnoho, ale chci vám je ukázat! :)



Takhle jsem se vystrojila na rande s mým mužem. My naše setkání nazýváme "rande" jen z řídka. Protože většinou se vidíme, až přijde muž ke mně domů z práce, nebo já přijedu k němu...


Myšlenky minulých dnů aneb potřebuji se vykecat

6. září 2012 v 18:52 | Gabriela |  Já píšu
Mám náladu se trochu vypsat, tak proč ne. Se školou přišel stres. Navíc brzké vstávání. Musím si zase začít zvykat. Ze začátku to vypadalo, že budeme mít vážně vyhovující rozvrh. Ani jednou na sedmou a ve středu na devátou. Přicházejí ale změny a zdá se, že o půl šesté budu muset vstávat 2x týdně.

Škola přinesla nejen stres, ale také únavu. Už dlouho jsem necvičila. Ne tak dlouho, abych si řezala prsty, ale ano, dlouho. Alespoň týden. Nedá se to, jediné, na co myslím, je spánek. Kompenzuje to ale ten stres (a bohužel nejen ze školy, ale o tom tady vážně mluvit nebudu). Když je většina lidí ve stresu, přejídá se, žere (s prominutím) sladké - zmrzku, čokoládu, tyčinky a já nevím, co ještě. U mě je to naopak. Když jsem vážně hodně vystresovaná, je úspěch, když se najím jednou denně. Váha mi dneska ukázala 49 kilo. Na jednu stranu jsem si řekla "WOW, to je úžasné" ale na druhou stranu jsem smutná, protože to není poctivě. Je to tím, že nejím. Nejsem teď zrovna kompletně happy. Ale zlepší se to jistě velmi brzy, to vím. A bude vše zas OK, já si zvyknu na vstávání a budu mít energii cvičit. Už mi to chybí. Třeba to zítra vyjde. Musí. Jdu sice na sedmou, ale zase skončím myslím o půl jedné a nejpozději o hodinu později budu doma.

Ve škole mě to na druhou stranu i baví, díky Chalsea. Moc mě její přítomnost obohacuje. No ale jindy tam míním umřít nudou. Však to znáte. Už jsem ve třeťáku, je to možné? Vždyť jsem nedávno chodila do první třídy. Pamatuji si, jak jsem říkala, že mě moc baví matika. Teď ji nenávidím. Nejde mi, neumím ji, nechápu ji. Matika a čísla jsou pro mě jako čínské znaky. Dokážete si to představit? Jsem ráda, že prolezu. Ano přiznávám, taď na střední mám z matiky čtyřku. Tak a teď jsem to na sebe práskla. Ale nestydím se za to. Z matiky v životě využiju akorát to, co jsem se naučila na prvním stupni základní školy. Ano, teď mi to má prohlubovat logiku a učit se řešit problémy a víc věcí zaráz a myslet na všechno podstatné, bla bla...ale já si myslím, že zas tak ochuzená nebudu, když to nebudu ovládat.

Za chvíli...no, možná do hodiny, by měl přijít M. Těším se na něj. Dneska obzvlášť. Musím si ho udobřit, koloucha mýho. No, bohužel ani můj vztah není stále dokonalý a někdy se přes oblohu přeženou mráčky. Ale já si takové věci bohužel až moc beru k srdci. Je to něco, co jsem doposud neznala. Učím se teprve určité věci chápat a přijmout. Někdy je to pro mě těžké, ale věřím, že dokážu vyřešit každou situaci. Tedy, každou ne, chápete mě, ale vy víte, jak to myslím. Moc bych si přála mít dokonalý vztah, ale to asi nejde. Vystačím si s tím, že je krásný a budu se muset naučit chápat a řešit problémy, bez toho to nejde. A chybami se člověk učí a já jsem se v posledních dnech poučila dost. Přijde mi, že tohle už je trochu dospělácká věc,...tak že by mě to mentálně někam posunulo? Pomohlo mi dospět? Vyzrát?

Mám náladu si dát sprchu, smýt ze sebe špínu, co se na mě za celý den nahromadila. Taky bych měla popadlout do ruky žiletku (ne, nechci se podřezat, ale víte...člověk se někdy musí holit, aby se mu "člověk" mohlo právem říkat). Pustím si horkou vodu, budu relaxovat. Zlepší mi to náladu a já se na toho svého milého aspoň nebudu tvářit jak kakabus. To jistě ocení.

Mějte se krásně

Gabriela

Welcome, Chelsea!

4. září 2012 v 17:26 | Gabriela |  Já píšu
Ani nevíte, jak moc mi udělalo radost, že k nám 3. září nastoupila Chelsea - nádherná, vysoká a štíhlá blondýnka, pocházející z USA, s roztomilým americkým přízvukem, když mluví česky.

Bude tu studovat rok a v mé třídě. Dokážete si představit mé nadšení? Miluji anglický jazyk se vším všudy, přijde mi tak nádherný a teď budu mít možnost ho slyšet denně od rodilé mluvčí. Jupí.
Musím říct, že Chelsea je nesmírně snaživá holka, její čeština není sice dokonalá a ještě se musí hodně co učit, ale je nesmírně pilná, zapisuje si slova a ptá se, jak se řekne to a to. Je tu týden a je moc statečná.

Mé nadšení se projevilo tak, že mám potřebu ji mít pod ochranými křídly a vše ji vysvětlit a ukázat. Ach, já tak závidím rodině, ve které teď v česku žije. Hned bych si ji ukradla k sobě. Ale mám možnost s ní chodit do třídy a to je pro mě super. Obohacení, novinka, překvapení, radost. Moc si přeju, aby se jí tu líbilo!

Musí se mi hrozně moc v duchu smát, když na ni mluvím anglicky. Slyší chyby, špatný akcent, musí jí to možná místama trhat ouška, když slyší něco, co říkám úplně špatně. Vždyť i já slyším sebemenší chybičky v její češtině. Ale co, ona to určitě chápe, jsem o tom přesvědčená. Však to ani nejde, abych mluvila tak dobře anglicky, jako ona a stejně tak ona tak dobře česky, jako já. Ptala jsem se jí, jestli mi rozumí, nebo mluvím úplně špatně. Pochválila mě, prý mluvím skvěle, ale sem tam nějaká chyba. Ach, milá Chelsea, chtěla být hodná a to ona je. Prý je doslova ohromená tím, jak tu každý umí anglicky, je z toho nadšená. A líbí se jí tu, v Česku, chápete to? :)

Je naprosto sladká, když říká "ahoj", nebo jak vyslovuje naše jména, Z jejích úst to zní neuvěřitelně mile a roztomile. Umí toho říct docela dost. Zajímalo by mě, kde se v USA našel člověk, který ji česky učil. Nedokážu si představit, jak se musí cítit. Úplně jiná zem, úplně jiní lidé, úplně jiné zvyky, úplně jiná jídla, úplně jiný styl oblékání. A taková dálka. Probrečela bych noci. Když se na to ale podívám, v duchu jí závidím. Musí to být úžasné. Úžasná zkušenost. Snad si z toho něco vezme. Ohromě tu vyroste. Už je to velká holka, je jí 18, ale přeci jenom - tohle jí dá lekci.

Věřím, že až si tohle bude číst za rok, bude vrtět hlavou a nechápat, že tahle slova pro ni kdysi byla tak cizí.

Píše si blog o svém pobytu v čechách - chelseainglis.blogspot.cz :zatím jen 2 články, ale stojí za přečtení!

Vítel, Chelsea :)
|Při přistihnutí kopírování či přivlastňování mých textů či fotek budeš náhlášen adminovi blog.cz | Děkuji ti za návštěvu blogu |